Krásný den, je čas na dovolenou. I vy si ji zasloužíte. Ale nebojte, všechny objednávky vytvořené od 27.7. budou neprodleně vyřízeny po 3.8. Děkujeme za pochopení a přejeme krásné léto.

Příbeh z dovolené - část 5.

Další den byl pátek. Pátek je tady dnem volna a většina toho využívá k návštěvám rodiny, přátel a k organizování pikniků.

Také naše rodina jela navštívit příbuzné do jiného emirátu. Já jsem zůstala ze zdravotních důvodů na hotelu a strávila dopoledne na poloprázdné pláži. Užívala jsem si klidu, hukotu vln a po obědě jsem vyrazila na procházku po okolí.

Tady trochu odbočím. Jestli pak víte, že pátek je pro muslimy něco jako neděle pro křesťany. V pátek se nepracuje a věřící se schází k společné modlitbě a kázání. To ale jen ve větších mešitách. Zaměstnanci hotelů bohužel pracují skoro pořád, tak se ani na tu slavnostní páteční modlitbu leckdy nedostanou. Na běžné denní modlitby ale mají možnost si odejít. Přímo v areálu našeho hotelu byla taková malá modlitebna - mešitka.

 

Nedaleko hotelu začíná promenáda u moře – corniche. V tu dobu se plnila přicházejícími rodinami. Travnatá část byla už skoro všude pokrytá dekami a skládacími židličkami. Všude plno dětí, smích. Rodiny se sešli ve velkém počtu, nebyla výjimkou skupina o 20 lidech. Někteří si sebou vzali oběd, někteří jen čaj a něco dobrého. Děti pobíhaly s míči, jezdily na kolech nebo si hrály na hracích hradech se skluzavkami a houpačkami.

Prošla jsem kolem do klidnější části, kde byl výhled na umělý vodopád a na druhou stranu na moře.

 

Usadila jsem se na obrovskýchkamenech, které vytvářely hráz mezi mořem a pevninou. Chtěla jsem si v klidu pozorovat moře a projíždějící lodě, ale vše dopadlo jinak,….můj telefon při neopatrném pohybu sklouzl mezi ty obrovské kameny a zmizel mi z dohledu. Nejprve jsem začala hledat sama, nakukovala do škvír, ale za chvíli jsem začala panikařit a přemýšlet, co s tím. Spojení se světem ztraceno. Nemohla jsem volat ani manželovi.

Rozhodla jsem se požádat o pomoc kolemjdoucí lidi. Pár jich projevilo lítost a začali se mnou hledat.

Volat telefon nemělo smysl. Neměla jsem místní sim kartu. Jedna útlá žena se spustila do větší škvíry, hledala, a uviděla můj telefon v dutině vedle. Zkoušela se natáhnout, ale ruka ji nestačila. Chvíli jsme všichni diskutovali co dál, a pak jsem dostala nápad shůry. Používám takovou tu tyč na selfíčka, měla jsem ji sebou a ta mne zachránila. Jeden muž si ji vzal a zkusil ji protáhnout z opačné strany do té skuliny. Podařilo se. Vystrkal mobil a ta mladá žena mi ho vytáhla. Určitě mi budete věřit, že ukáplo pár slz. Celé té skupině, která mi pomáhala, jsem vřele poděkovala a rozloučila se. Uff.

Zbytek odpoledne jsem se procházela a fotila květenu a zajímavosti. Bylo to tak akorát na moje nervy.

 

 

 

 

 

 

Večer jsem si v lobby četla a v tu chvíli přijel manžel s dětmi v pořádku zpět na hotel a přinesl mi novinky o rodině.